Saunolog M.

K HISTORII SAUNY A SAUNOVÁNÍ V ČESKU

Reminiscence jednoho z mnohých obdivovatelů sauny nad fakty ve světle tištěných zpráv o příchodu sauny a rozvoji saunování

v letech totalitního režimu i před ním

aneb

kterak se sekundární lékař M. stal saunistou a na základě zkušeností se saunováním hned i saunofilem a na těchto sloupech i saunologem, až nakonec skončil jako nestor saunování ve své rodné zemi

MUDr Antonín Mikolášek

**

Úvod

NEJPRVE OSOBNÍ VYSVĚTLENÍ

JAK SE SAUNA OBJEVILA V ČESKOSLOVENSKU

Na území bývalé Československé republiky se horkovzdušná lázeň typu sauny poprvé objevila po I. světové válce jako baňa (což je ostatně ruská „rodná sestra sauny“).

Mezi horkovzdušné lázně, jimž je možno již přiznat charakter sauny či baně, patřila pravděpodobně jako první na území republiky horkovzdušná lázeň podle vzoru ruské baně, kterou si postavil v obci Šumiac pod Královou Hoľou na Slovensku  mlynář Michal Demo po návratu ze zajetí v Rusku, snad ještě koncem I. světové války[1]. V českých zemích je známa takováto horkovzdušná lázeň Ignáce Vašuta z Trojanovic pod Radhoštěm, který si ji po návratu ze zajetí v Rusku pořídil v roce 1923 podle stejného vzoru. [2].

Skutečná finská horkovzdušn á lázeň – sauna - se u nás reálně objevila prakticky až před druhou světovou válkou. Historie sauny u nás je s přihlédnutím k její tisícileté tradici opravdu velmi mladá. První opravdovou saunu, byť jen kouřovou, postavil v Československu podle vzoru horkovzdušných lázní, které poznal ve Finsku a v Berlíně[3] docent RNDr František Vojta z brněnské Masarykovy univerzity. Stalo se to v létě roku 1938 ve vysokoškolském táboře v Borovci u Štěpánova blízko Bystřice pod Pernštýnem. Sloužila příležitostně do vypuknutí války. Byla oblíbena, i když ženám, podle vyprávění Ludmily  Pechancové z Bruntálu[4], nebyl do ní zpočátku dovolován přístup. Přesto se do této sauny ona i s ostatními ženami přece jen dostala. Saunováním byly ženy nadšeny, i když z této kouřové sauny nakonec vycházely jako mouřenínky. Borovskou saunu poznali i jiní tehdejší nadšenci a k potvrzení toho, co se dnes ví o podněcujícím vlivu saunování na člověka, aktivitami docenta Vojty se dá vysvětlit téze, že jakmile má leckterý saunofil příležitost, při nejmenším propaguje návštěvu některé nejbližší sauny či dokonce sám zřizuje saunu i ve svém působišti. První sauny na území Československa vznikaly vlastně nejprve osobním „ústním podáním“ a příkladem. Na tomto poli je nutno ocenit všechny osobní propagační snahy doc. Vojty z tohoto a následného údobí, jak je sám popsal až v pozdějších letech. Doc. Vojtovi nelze proto upřít nespornou zásluhu na „výuce prvních kroků“ sauny u nás.

Za války však u nás sauny vznikaly omezeně, i když např. v roce 1941 se podařilo doc. Vojta spolu s Václavem Myšákem postavit další saunu v rekreačním táboře v Medlově. Saunování  tehdy (tj. v roce 1942)[5]  doporučoval jako první v odborném lékařském časopise profesor balneologie MUDr Eduard Cmunt nepochybně na základě prvních nadšených informací o vlivu saunování na vojáky Wehrmachtu v německém lékařském tisku, ale zejména proto, že mohl termogenní[6] účinek saunové lázně srovnávat se svými bohatými zkušenostmi s ostatní lázeňskou termoterapií[7]. Saunování dokonce doporučoval především nejen jako způsob ke zvýšení hygieny venkova, ale také jako léčebný prostředek proti reumatickým potížím. Je nutno konstatovat, že prof. Cmunt označil už tehdy poslání sauny v budoucnu nejzřetelněji – saunování je nejen potřebná hygienická záležitost pro obyvatele venkova, ale také pomocný lék pro chronické reumatiky. Odezva české a slovenské populace na tuto propagaci saunování  byla vzhledem k válečným událostem malá. Na druhé straně však bylo okupačním útvarům německé armády na území Protektorátu nařizováno říšskými úřady  zřizování saun. Po válce se objevila informace o místnosti s pecí a začouzenými stěnami, nalezená hned po válce (l945) v kasárnách Wehrmachtu na Strahově.

Teprve po druhé světové válce došlo u nás k většímu šíření saun. Přímých podnětů docenta Vojty využil a k šíření saun a veřejného saunování podstatně přispěl ing. Ladislav Bém z Brna, který jako ředitel Městských lázní v Brně projektoval a dal postavit v roce 1946 první českou saunu, určenou ke komerčnímu využití. Tuto saunu v Brně-Písárkách popsal v článku časopisu Palivo a voda 1947, ale zejména v první české saunologické monografii "Lázně v péči o zdraví venkova – sauna". Vydal ji Spolek péče o zdraví venkova v roce 1948 v Ústavu zdravotního inženýrství Vysoké školy technické v Brně za podpory Ministerstva zdravotnictví a s výstižným doporučením právě od profesora Cmunta určil k širokému použití ve venkovských obcích celé čs. republiky. I tento čin brněnského saunologa[8] Béma lze považovat za jeden z přínosných kroků při šíření sauny.

V té době po válce vznikaly také první sauny v Čechách. Jedna ve vodáckém středisku v Třeboni (její používání popsal v roce 1946 Urbánek) a v roce 1947 stála sauna v Praze na Štvanici vedle zimního stadiónu. O ní později poutavě vyprávěl Mirko Pašek v knize „Tři sportovní vyzvědači“. Kolik dalších saun vzniklo v Čechách podle jejich vzoru není mi zatím známo, rozhodně to nebylo v takovém měřítku jak na Moravě.

Zde využil v roce 1947  praktických poznatků doc. Vojty také Václav Myšák (jako náčelník Horské služby v Jeseníkách) a to jednak ke stavbě saun na chatách Barborka a Kurzovní chata pod Pradědem, jednak o rok později (1948)  spolu s primářem MUDr Iljou Kociánem k rekonstrukci sauny ze sprch pro zaměstnance v lázních Karlova Studánka pod toutéž horou. Právě tato sauna se stala jako první v republice hned od svého vzniku místem kuriózní léčebné procedury, vyhledávané zejména horníky a hutníky z Ostravska i průduškáři (bronchitiky) z celé republiky. Toto její léčebné zaměření na dýchací cesty pacientů ostravsko-karvinského uhelného revíru  mělo později významný a zřejmě rozhodující podíl při šíření saun v tehdejším Československu.  Další významná sauna vznikla v roce 1949 opět zásluhou doc. Vojty v bývalém baťovském závodě Svit ve Zlíně jako závodní sauna, která se pod vedením Dr Vetečníka stala součástí rehabilitace pracujících tohoto závodu. Zde bylo –a také poprvé v tehdejším Československu- nafilmováno využití saunové lázně k regeneraci dělníků a zobrazena k tomu používaná metodika saunování.  První kroky sauny se tedy uskutečňovaly především na Moravě, případně ve Slezsku a to nejen v poválečné době, ale ještě v pozdějších letech.

Z  literárních dokladů o sauně a saunování v Archivu sauny saunologa M.  vyplývá, že po Bémově publikaci se objevují v našich popularizujících časopisech a odborných publikacíchprvní obecně vysvětlující články o sauně a saunování teprve od počátku padesátých let. Využívají především zahraničních literárních pramenů (Fina Viherjuuri, Švýcara Otta aj.), ale již také osobních zkušeností se saunováním, nabytých  přímo ve Finsku a v našich prvních saunách. O sauně především publikovali všeobecné informace slovenští autoři (Rolný, Handzo, Škodáček, Sutoris), ale i čeští (Novák, prof. Král, arch. Gavlas). V tomto informačním polovakuu přišel v roce 1956 s hlubší informací o obecném fyziologickém i speciálním léčebném účinku saunování také lékař M. na základě vlastních zkušeností s ním. K nim se ovšem musel nejprve nějak dobrat. Jak k tomu došlo?

(Pokračování.)

KTERAK SEKUNDÁRNÍ LÉKAŘ M. K SAUNĚ PŘIŠEL, ÚČINEK SAUNOVÉ LÁZNĚ POZNAL A PROČ SE PROTO STAL SAUNOFILEM A SAUNOLOGEM

Lékař M. (zdaleka ještě ne saunofil, natož saunolog) přišel k sauně poprvé teprve v červenci roku 1954 a to velmi brzo po nástupu do lázeňské léčebny  v Karlově Studánce, kam byl rozhodnutím distribuční komise umístěn jako sekundární lékař. Jeho setkání se saunou bylo naprosto jednoduché. Hned v prvních dnech tlačil v parku za fontánou kočárek se svým prvorozeným synem a objevil jakousi dřevěnou málem chatrč, ale  s  velmi elegantní tabulkou z tmavěčerveného skla vedle vstupních dveří a s nápisem  SAUNA. O významu této budovy v lázních se tentýž den a právě před ní prakticky hned dozvěděl od účetního a kronikáře lázní Urbana, který mu demonstroval několika poctivými dřepy, jak saunová lázeň působí na artrózu jeho kyčle. Do sauny prý sotva dokulhá, ale vychází z ní jako Fénix. Synek v kočárku se velice rozveselil, jak mu jakýsi strejda cvičí před kočárkem. Sekundární lékař M. se díval nevěřícně. Sice se o této razantní metodě lázeňského arzenálu v Karlově Studánce dozvěděl  již jako student medicíny na přednáškách slovutného balneologa profesora Lenocha a v oblíbených sportovních rubrikách[1] novin, kde se tehdy informace o sauně především, byť střídmě vyskytovaly. Z výkladu pana profesora mu utkvěla v paměti poznámka o pálení očí každého saunujícího a podle tehdejšího  tisku nabyl spíše dojmu, že saunování je velmi náročná sportovní procedura jen pro absolutně zdravé a pro nemocné zřejmě vůbec nevhodná. Proto nevěřícně hleděl.

Nicméně musel k saunování zaujmout profesionální postoj, tato lázeň byla jednou z běžně předepisovaných procedur lázeňského arzenálu v Karlově Studánce. Setkání s kronikářem bylo prvním poznatkem a  příznivé praktické zkušenosti  kolegů se saunováním sebe samých i lázeňských pacientů nadále už jen doplňovaly chvalozpěvy zaměstnanců a hostů lázní na saunovou lázeň. Přesto sám váhal. V dětství trpěl astmatickými záchvaty a byl proto zatížen vžitou obecnou obavou před nachlazením, zejména před stykem se studenou vodou, které se jeho matka nejvíce obávala. Před prochlazením, které se spojovalo prakticky s každým –i krátkým- působením chladné vody, varovali astmatiky také lékaři.  A tu najednou je koupel v chladné, dokonce až ledové vodě nezbytnou součástí saunování a byla dokonce považována za  důležitý, ne-li jediný postup, který vede k otužování. Zřejmě ještě převažoval duch jesenické lázeňské tradice z dob Vincence Priesnitze ze sousedního Gräfenbergu na odvrácené straně hor. V Karlově Studánce byla tradiční aplikace pouhé studené vody šťastně doplněna vstupním prohřátím v saunové prohřívárně nově zřízené sauny. Sekundární lékař M. však nechtěl zavdávat ani sám u sebe a ani u svých pacientů důvod k očekávaným dechovým obtížím v těchto "hrozných" podmínkách lázně. Saunování proto předepisoval až přeopatrně. S údivem ovšem musel přitom odolávat vehementnímu nátlaku pacientů, kteří se dožadovali saunování pod dojmem svých předchozích kladných osobních zkušeností s touto neobvyklou procedurou. Z okna své ordinace vídal své dušné pacienty svižně vycházet ze sauny s živým ruměncem a spokojeným úsměvem ve tvářích a ke konci pobytu těchto pacientů mu byla předkládána různá laboratorní měření s patrnými změnami dechových funkcí, většinou daleko příznivějšími než u "běžných" nesaunovaných pacientů. I to však přikládal spíše celkovému vlivu čerstvého klimatu perly Jeseníků a jiným lázeňským procedurám a nebyl zatím přesvědčen o pozitivním vlivu saunové lázně.

Ale jednoho zářijového dne spatřil sekundární lékař M. stoupat kouř z nepatřičných míst střechy sauny v parku naproti ordinaci. Zavolal hasiče a ti saunu zachránili. Událost však neponechala v klidu žlučník paní vrchní sestry, nadšené saunofilky a zodpovědné za práci pomocného personálu, jímž byl také topič sauny a jemuž se přisuzovala nepozornost při otopu. Z rozčílení se tento citlivý orgán paní vrchní krutě ozval a prokazoval, jak silným psychickým impulsem žlučníkové koliky může zapůsobit i jen pouhý pocit možné ztráty oblíbeného saunování. Jakmile se žlučník zase uklidnil a saunu opravili, sekundární lékař M. se do ní se zdánlivou bohorovností před svými pacienty někdy na podzim 1954 přece jen vypravil. Povzbuzen „saunařskou vírou“ všech kolem něho, chtěl konečně zkusit, co to s ním "udělá".

A udělalo. Volné a snadné dýchání v suchém, i když pořádně horkém vzduchu a úžasné osvěžení po skoku do ledové vody bazénku pod volnou oblohou, nebylo ničím proti nebývalé lehkosti dechu cestou domů. Laskavý čtenář  - doufejme - promine tento široký výklad o důvodech saunování nějakého sekundárního lékaře M. Snad pochopí, že působivý vliv saunové lázně na jeho potíže zřejmě či dokonce možná byl zlomovou chvílí pro další průběh nejen jeho astmatu, ale i pro další osud saunování u nás. On si zřejmě jako astmatik zejména uvědomil, že se zatím ve svých učebnicích nesetkával s podrobným hodnocením účinku saunové lázně a že je proto potřeba nejen pátrat po lékařských důvodech jejího zajímavého vlivu racionálním způsobem a jeho výsledky dát dál. Sekundární lékař se stal díky své zkušenosti v tu ránu zaujatým saunofilem.        Teprve v pozdějších letech poznal, že vlastně také podlehl (jako jeho ctění předchůdci) jakémusi „saunovému altruismu“ – totiž vehementní snaze každého saunofila neopomenout nezištně navrhnout každému, koho potká, aby si dopřál dobra saunové lázně právě tak, jak on sám si ho dopřává. Hned druhý den začal. Shromažďoval doklady z místní laboratorní a klinické dokumentace a snažil se z nich vyčíst informace o vlivu saunování u astmatu a jiných respiračních onemocnění. Pátral také po dostupné literatuře a byl to především docent Vojta a národní lékařské  knihovny v Praze, Brně a Olomouci, odkud se mu jí -byť jen ve skromné míře- k první informaci dostalo. Podíváme-li se totiž na soubor publikovaných propagačních aktivit z těchto let, vyjde najevo, že jich bylo velmi málo a že to byli především autoři se vztahem k sportu, kteří referovali o svém seznámení se se saunováním  během návštěv ve Finsku anebo  na berlínské olympiádě. Vlivem těchto popularizujících statí na počátku propagace sauny bylo u nás saunování nadlouho pokládáno většinou za záležitost především pro zdravé lidi, zejména sportovce a také organizace záležitostí kolem sauny se vytvářela v tělovýchovných institucích.

V druhé linii to byli lékaři různých oborů, kteří převzali informace o sauně ze zahraniční literatury, mnozí je porovnali s vlastními osobními poznatky o saunování a proto je propagovali. Všichni se shodovali v názoru, že saunování je potřeba dopřát každému, kdo je schopen je absolvovat, že k tomu je potřeba mít nejlépe saunu v blízkosti bydliště či pracoviště a proto předkládali i názorné plánky sauny a zmiňovali se o způsobu a účinku saunování. Léčebný vliv saunové lázně nebyl ještě obecně poznán, naopak radilo se k opatrnosti u nemocných a seniorů. O dětech v sauně nebylo ani řeči.

Lze říci, že veškeré propagační aktivity ve prospěch sauny lze rozdělit na dva základní úseky, časově rozdělené na dobu před celostátní konferencí o sauně v Ostravě v roce 1968 a dobu po ní. Ta první časová etapa byla vlastně údobím snah saunofilů, propagujících saunu i saunování podle svých zážitků až nekriticky nadšeně. V té druhé došlo k změně v tom smyslu, že převážná část lékařů-saunofilů si uvědomila a na ostravské konferenci  již prosazovala názor, že je potřeba snést také –a nejraději nejprve-  věcné argumenty o vlivu saunování a že saunofilství samo o sobě nestačí. Potřebnější je hodnocení vlivu saunování kritickým pohledem. Tím není míněno odmítnutí saunování šmahem, ale hledání a nalézání objektivních dokladů o jeho účinku.  Jak se tato přeměna jevila v průběhu posledního půlstoletí snad vyjde najevo v dalším výkladu.

(Pokračování)

*